Písně kosmické I.
7. 5. 2009
PÍSNĚ KOSMICKÉ - Jan Neruda
1.
Letní ty noci zářivá,
jakž tebou srdce okřívá -
ve dne tak sladkobolno,
a teď tak volno, volno!
Z oblohy bílý měsíček,
starobný nebes tatíček,
stříbrné světla pýří
po celém světě šíří.
Dokola jeho dětičky,
drobounké, smavé hvězdičky,
dukátkovými hlasy zvoní na krásné časy.
2.
Když k vám vesel hledím, zlatá vy Kuřátka,
slyším naše písně, česká zřím děvčátka.
Naše dívky slunce ranější bývají,
ve potoku chladném oči si mývají.
V noci krásné hvězdy do vody naprší -
běda hochu, na nějž oči ty zasrší!
3.
Ach, jaké to blaho: poležet
zde na drnu poblíž boru
a s zlatými dát se hvězdami
do šeptného rozhovoru!
Ty třepotné, smavé hvězdičky
tak čiperně na mne hledí -
ach prosím Vás, je to pravda vše,
co lidé prý o vás vědí?
Že maličké vy prý hvězdičky
jste obrovská samá těla -
a od jedné k druhé prý sto let
a k některé věčnost celá?
Což nevidím, jak jste drobounky
a v jakém jste k sobě skladu? -
já - nahoře být - bych kamenem
vás přehodil celou řadu!
A že prý jste věčném ve reji
a přes steré skokem míle? -
Ej musilo by tu hluku být
a šumu za noční chvíle!
A zatím tak němě spřádáte
svou života tichou dumu -
když vesele prstem zaluskám,
je věru v tom více šumu!
4.
Což třepotá se to tu hvězdiček,
jak včeliček ve vzlétném roji! -
proč asi ta jedna jediná
tam samotná povzdál stojí?
Tak dumavě chvílemi v dáli zří
a bleďoučké její jsou tváře,
je patrně hvězda mlaďoučká
dle dětinné v očku záře.
Jen někdy svůj doufavý vyšle hled
a stoudně zas do nebe mrká -
ba myslím, že také hvězdička
jak hrdlička láskou vrká!
5.
Snad jiní jinak uvidí -
já myslím nebe širé si jak naší zemi
a při hvězdách si myslím na lidi.
Vidím tam různotu skupení,
velkosti, tvarů a záře -
to musí různé osoby být,
kde jsou různé tváře!
Planetoidek tam havěť zřím -
uličnických to zmetků - ,
jež hvězdám nám již stárnoucím
bab nadává a dědků;
hvězdičky na šňůře pupečné -
embrya - mléčné símě -
též nebe je zas v naději
a nosí sladké břímě;
panenky růžově planoucí,
mládence hledů zbrklých,
roj mužů světla klidného,
roj babic žlutě scvrklých.
Běhají spolu, a přece je
každý svých práv si bdělý,
jak lidi nás zde chladná zášť
je chladný éter dělí.
Životem různým se nebe skví,
dosti však tam též rovů
a svaté ticho v koutečkách,
jak sluší na hřbitovu.
Co světů Svět as pohrobí,
jež - jako naši velcí mrtví - zraku zmizí,
a přece svou váhou dále působí!
1.
Letní ty noci zářivá,
jakž tebou srdce okřívá -
ve dne tak sladkobolno,
a teď tak volno, volno!
Z oblohy bílý měsíček,
starobný nebes tatíček,
stříbrné světla pýří
po celém světě šíří.
Dokola jeho dětičky,
drobounké, smavé hvězdičky,
dukátkovými hlasy zvoní na krásné časy.
2.
Když k vám vesel hledím, zlatá vy Kuřátka,
slyším naše písně, česká zřím děvčátka.
Naše dívky slunce ranější bývají,
ve potoku chladném oči si mývají.
V noci krásné hvězdy do vody naprší -
běda hochu, na nějž oči ty zasrší!
3.
Ach, jaké to blaho: poležet
zde na drnu poblíž boru
a s zlatými dát se hvězdami
do šeptného rozhovoru!
Ty třepotné, smavé hvězdičky
tak čiperně na mne hledí -
ach prosím Vás, je to pravda vše,
co lidé prý o vás vědí?
Že maličké vy prý hvězdičky
jste obrovská samá těla -
a od jedné k druhé prý sto let
a k některé věčnost celá?
Což nevidím, jak jste drobounky
a v jakém jste k sobě skladu? -
já - nahoře být - bych kamenem
vás přehodil celou řadu!
A že prý jste věčném ve reji
a přes steré skokem míle? -
Ej musilo by tu hluku být
a šumu za noční chvíle!
A zatím tak němě spřádáte
svou života tichou dumu -
když vesele prstem zaluskám,
je věru v tom více šumu!
4.
Což třepotá se to tu hvězdiček,
jak včeliček ve vzlétném roji! -
proč asi ta jedna jediná
tam samotná povzdál stojí?
Tak dumavě chvílemi v dáli zří
a bleďoučké její jsou tváře,
je patrně hvězda mlaďoučká
dle dětinné v očku záře.
Jen někdy svůj doufavý vyšle hled
a stoudně zas do nebe mrká -
ba myslím, že také hvězdička
jak hrdlička láskou vrká!
5.
Snad jiní jinak uvidí -
já myslím nebe širé si jak naší zemi
a při hvězdách si myslím na lidi.
Vidím tam různotu skupení,
velkosti, tvarů a záře -
to musí různé osoby být,
kde jsou různé tváře!
Planetoidek tam havěť zřím -
uličnických to zmetků - ,
jež hvězdám nám již stárnoucím
bab nadává a dědků;
hvězdičky na šňůře pupečné -
embrya - mléčné símě -
též nebe je zas v naději
a nosí sladké břímě;
panenky růžově planoucí,
mládence hledů zbrklých,
roj mužů světla klidného,
roj babic žlutě scvrklých.
Běhají spolu, a přece je
každý svých práv si bdělý,
jak lidi nás zde chladná zášť
je chladný éter dělí.
Životem různým se nebe skví,
dosti však tam též rovů
a svaté ticho v koutečkách,
jak sluší na hřbitovu.
Co světů Svět as pohrobí,
jež - jako naši velcí mrtví - zraku zmizí,
a přece svou váhou dále působí!
