Písně kosmické II.
PÍSNĚ KOSMICKÉ - Jan Neruda
6.
Věřte, že také hvězdičky,
mnoho, ba mnoho bolí,
každá si snámi naříká
slzavé na oudolí.
Mají svou drsnou lopotu,
točí se, běží, svítí,
sto tisíc mil vám přeběhnou
pro kousek živobytí.
Do únavy se topotí,
trýzní svá zlatá těla,
kosmický prach si stírají
ze vznešeného čela.
7.
Po nebi hvězdic je rozseto
lesem jak zvonců vřesných,
dech časů je měrně provádí
v jasavých kruzích plesných.
Vidíme plesu jenom cíp -
zkoumej a čítej sebelíp,
mistře v početním cviku,
nespočteš tanečníků!
Vesele Měsíc se Zemí jde,
Země zas v mocném kruhu
se okolo Slunce otáčí
v zářivém planet pruhu.
A i to velké Slunce zas
kolem většího vede nás -
a toto Slunce jeho
kde jde? - a kolem čeho?
Mysli se nejvýš - a nad tebou
hvězd jako vřesných zvonců -,
a kdybys byl jako Slunce stár,
nedomyslíš se konců!
Klečím a hledím v nebe líc,
myšlénka letí světům vstříc -
vysoko - převysoko -
a slza vhrkla v oko.